Díl 1 - V bezpečí
Na úvod: první tři díly mapují začátky v Bradavicích, od čtvrtého začíná školní rok. Ať se líbí! <3 Silvie
Ze spánku procitla náhle a naprosto vyděšená, prudce vyletěla do sedu. Vyplašeně se rozhlížela kolem sebe a snažila se prohlédnout tmu v místnosti. Zatímco se jí hlavou honily myšlenky přímo zběsilou rychlostí, oči přivykly okolní tmě. Okamžitě si všimla osoby sedící na židli proti její posteli. Srdce se jí málem zastavilo, bledý muž v podivném černém oblečení vypadal, jako by hleděl přímo na ni. Zůstala na něj bez dechu zírat. Teprve po chvíli jí došlo, že muž, kterému dlouhé černé vlasy padaly do tváře, spí. Rukou si podpíral hlavu s ostře řezanými rysy a nápadně velkým nosem. Ještě chvíli jej obezřetně sledovala, avšak muž se nepohnul, odvážila se tedy rozhlédnout po zbytku pokoje.
Kolem ní stálo ve velké místnosti několik dalších lůžek, identických s tím jejím. Vše vypadalo stroze a přehnaně čistě, rozeznala pach dezinfekce. Že by nemocnice?
Strnula. Tohle bylo špatně.
Nikdy ji do nemocnice nevzali.
Vždycky ji jen vrátili do té malé místnosti bez oken a nechali několik dní na pokoji. Když na tom byla moc zle, přicházela stará, strhaná žena, která jí jen mlčky podala nápoj, po kterém usnula a po probuzení byla více méně v pořádku. Proč je tedy v nemocnici teď? Nebo ji do nemocnice přece jen odváželi a ona to jen díky nápoji prospala? Proč se tedy právě dnes probudila?
Vlastně nepotřebovala znát odpovědi. Je v nemocnici, to znamená, že byla zraněná. A zraněná byla často, vždycky se někdo vrátil, aby jí ublížil znovu. Za tu nekonečnou dobu nepochopila proč…
Musí pryč. Musí mít jistotu, že už se k ní nedostanou. I smrt je milosrdnější než návrat.
Až s přehnanou opatrností ze sebe sundala přikrývku a postavila se na zem, rychle střelila pohledem ke spícímu muži, ani se nehnul. Teprve teď si všimla svého oděvu, měla pouze dlouhou noční košili a byla bosa. Kolem postele neviděla žádné boty, kamenná podlaha ji nepříjemně studila.
Nic nemůže být horší než to, čím si prošla, chlad ji nesmí zastavit.
Potichu se vydala k obrovským dveřím, které, jak doufala, vedly ven z téhle podivné místnosti páchnoucí dezinfekcí se spícím mužem uprostřed. Kamkoliv jinam.
Nenadálé hlasité nadechnutí ji přimělo okamžitě se zastavit. Stála dva metry od muže a s hrůzou čekala, co se stane. V průběhu následujících tří nekonečných minut se však muž ani nepohnul, nanejvýš opatrně pokračovala v cestě.
Místnost jí najednou připadala nekonečná… Ještě deset kroků. Ještě pět. Dveře jsou na dosah! Už se natahovala ke klice, aby je mohla otevřít a utéct neznámo kam, když se ozval tichý, nebezpečný hlas: „Být Vámi, nedělal bych to.“
Bleskurychle se otočila, přitisknutá zády k masivním dveřím s rostoucí panikou hleděla na pomalu se blížícího muže.
„Běžte zpátky do postele. Hned,“ pronesl muž stejně výhružně.
Ani se nepohnula, strach jí to nedovolil. Mužova tvář byla ukryta ve stínu, vycítila však, že ji pozorně sleduje. Aniž by z ní spustil pohled, ustoupil k malým, nenápadným dveřím po straně a těsně před nimi se zastavil.
„Madam Pomfreyová! S touhle situací si zajisté poradíte lépe než já.“
V překvapivě krátkém okamžiku vyrazila ze dveří postarší žena, což ji přinutilo vyděšeně uskočit.
Co s ní chtějí dělat tentokrát?
Žena se tvářila mile, to ji mátlo. Nikdo z nich se nikdy mile netvářil, ani se tím nesnažil nic maskovat. Chovali se k ní s otevřeným odporem…
„Nestůjte u těch dveří, má milá! Protahuje pod nimi. Pojďte do postele, přinesu vám horký čaj.“
Rychleji než by čekala se k ní žena přitočila, chytla ji za ruku a něžně ji táhla směrem k posteli. Uslyšela bouchnutí dveří, muž odešel. Žena ji mezitím za neustálého brebentění o všem možném přivedla k posteli a rozhodně ji do ní usadila.
„Jdu pro čaj, vrátím se za dvě minuty. Počkejte tady, profesor Brumbál tady bude každou chvíli, Severus už pro něj šel.“
S těmito slovy se žena otočila a za okamžik zmizela v komůrce.
Seděla na posteli a přemítala, co to všechno znamená a zda nemá využít příležitosti a utéct. Proč jsou na ni milí? Je to jen další trik? Není? Může to riskovat? Ve chvíli, kdy se rukama zapřela do postele, aby se zvedla a vydala se znovu k velkým dveřím, se právě tyto dveře otevřely.
Objevilo se v nich několik lidí – jako první vcházel velmi starý muž s velmi dlouhými vousy ve velmi podivném oblečení připomínajícím hábit. I přes to z něj vyzařovala přirozená autorita. Za ním, v dlouhé noční košili a županu s copem z prošedivělých vlasů vstoupila postarší, přísně vyhlížející žena. V těsném závěsu doslova vběhl maličký mužíček s kulatými brýlemi. Jako poslední vešel onen záhadný muž, který jí zabránil v útěku. Na rozdíl od ostatních, kteří se nahrnuli k její posteli, zůstal obezřetně stát u dveří. Vstoupila také žena, která ji přinutila sednout si zpátky do postele, a v rukou nesla velký tác s konvicí a dvěma šálky.
„Ach, Albusi! Jsem ráda že jste tady. Dáte si čaj? Severusi, podal bys prosím další šálky?“
Muž beze slova ze záhybů černého pláště vytáhl něco, čím mávl směrem k místnosti, ze které žena vyšla. Vzápětí doslova přiletěly další tři šálky a přistály na tácu vedle prvních dvou. Naprosto nevěřícně hleděla na podnos.
Co se to právě stalo? Spím? Nebo mám halucinace? Zbláznila jsem se. Dali mi něco do pití, co se to sakra právě stalo?!
Žena využila její nepozornosti a donutila ji pokrčit nohy pod sebe, poté ji začala pečlivě balit do tenkých přikrývek. Ani to nevnímala, stále ji fascinoval onen tác. Čekala, že šálky zase začnou levitovat.
Do ticha najednou promluvil muž s dlouhými vousy, který usedl na vedlejší postel k ženě, jež přišla s ním: „Minervo mohla bys nám nalít čaj? Děkuji.“ Při zvuku jeho hlasu sebou vyděšeně trhla, starý muž se však nevzrušeně otočil k ní a pokračoval: „Jistě máš spoustu otázek, bohužel, většina z nich bude pro zatím muset počkat. Ale v první řadě bych nás měl představit. Mé jméno je Albus Brumbál a jsem ředitelem Školy čar a kouzel v Bradavicích, ve které se právě teď nacházíš. Přesněji v nemocničním křídle, které vede naše drahá madam Pomfreyová,“ řekl a pokynul rukou k ženě, jež kolem ní stále neúnavně poskakovala. „Tohle,“ otočil se pro změnu k přísné ženě nalévající čaj, „je profesorka McGonagallová, hlava Nebelvírské koleje učící Přeměňování. Kouzelné formule zde učí profesor Kratiknot, který vede kolej Havraspáru,“ pokračoval směrem k maličkému mužíčkovi, který se mezitím vyškrábal na opodál stojící židli. Vesele na ni zamával a usmál se. „Posledním z profesorského sboru, kterého Vám dnes v noci představím, je profesor Snape, který zde vyučuje Lektvary. Hrdý ředitel Zmijozelské koleje.“ Muž u dveří se nepatrně uklonil. „Chybí nám zde jen profesorka Prýtová vyučující bylinkářství, vedoucí poslední koleje – Mrzimoru. Bohužel, už od včerejšího večera řeší nějakou nepříjemnost ve sklenících. Tím jsme si odbyli tu příjemnou část,“ povzdechl si unaveně, „teď bych Vám měl asi vysvětlit, proč jste vlastně tady.“
Žena, která jí byla před chvílí představena jako profesorka McGonagallová, jí podala šálek s čajem a sedla si vedle něj.
Jo, rozhodně mi dali něco do pití, pomyslela si a opatrně převzala hrníček.
„Některé z informací, které Vám hodlám sdělit Vám pravděpodobně nyní nebudou dávat smysl, protože se nevyznáte v kouzelnickém světě,“ pokračoval mírně starý muž. „Před třemi dny jsme Vás přivedli z místa, na kterém Vás z velmi pochybných důvodů až příliš dlouhou dobu drželi. Mohu Vás však ujistit, že tady ve škole jste v naprostém bezpečí. Školní pozemky jsou pečlivě chráněny mnoha kouzly a nikdo nepovolaný na ně nedokáže vkročit,“ usmál se na ni a dlouze se napil ze svého šálku.
Uvědomila si, že ten její je stále plný a opatrně ochutnala. Čaj chutnal zvláštně, ještě nikdy podobný nepila.
Stejně už jsem na drogách, čemu to vadí... Když mi tenhle dědula tvrdí, že jsem v kouzelné škole? Za chvilku tady začnou pobíhat jednorožci...
S téměř neznatelným pokrčením ramen šálek vypila celý a trochu se uvolnila. Smíření s osudem dost pomáhá... Opatrně odložila hrníček na tác ležící vedle ní a znovu se zadívala na ředitele.
„Máš nějaké otázky?“ zeptal se mile.
Chvíli přemýšlela, na co by se měla zeptat. Nejvíce ji zajímaly ty levitující šálky, avšak vycítila, že není vhodná chvíle. Ptát se na jednorožce asi také není úplně fajn... Ale co, otázek je dost.
„Ano,“ její hlas zněl podivně chraplavě. „Je to zvláštní, ale nepamatuju si, jak se jmenuju, co je dnes za den a měsíc. Vlastně nic víc než takové záblesky…“
Tváře okolo ní potemněly.
Místo ředitele promluvila autoritativním, avšak milým hlasem profesorka vedle něj: „Nejjednodušší otázkou je zřejmě jaké je dnes datum, případně čas. Jsou přibližně tři hodiny ráno, 12. července. Co se Vašeho jména týče, jmenujete se Selena Everdeenová. Na Vaše vzpomínky se zaměříme, až se zcela zotavíte. Jejich ztráta není trvalá, nemusíte se tím trápit.“
Kývla. Datu věřila, nemohla najít důvod, proč by jí měli v tak nepodstatné věci lhát (když už jí někdo něco řekl). Jméno se jí zdálo povědomé a o další vzpomínky nestála, pokud jsou všechny podobné tomu, co si pamatuje…
„To pro dnešek stačí! Musí si přece odpočinout. Vraťte se ráno,“ ozvala se nečekaně madam Pomfreyová.
„Ano, máš pravdu, Poppy. Dobrou noc, slečno Everdeenová. Někdo z nás Vás zítra provede po hradu, pokud se budete cítit dobře,“ začal se zvedat Brumbál a s ním všichni ostatní.
Popřáli jí dobrou noc a postupně odcházeli, jen Snape se vytratil, aniž by si jej všimla. Madam Pomfreyová ji pořádně zabalila do přikrývek (znovu) a upozornila ji, že kdyby cokoliv potřebovala, má přijít do komůrky, ze které před tím přinesla čaj.
Místnost utichla a potemněla. Selena ležela v posteli a přemýšlela nad tím, co se právě stalo. Levitující šálky, škola čar a kouzel, učitelka Přeměňování… Bylo to na ni moc, Brumbálovy informace vyvolávaly víc otázek, než zodpovídaly. Každopádně něco ji donutilo věřit těm podivným lidem. Určitě něco v čaji... Nevadilo jí to. Cítila se v bezpečí, aspoň v tuhle chvíli. A to stačilo... Usnula během pár minut, poprvé za dlouhou dobu klidným, hlubokým spánkem.
„Nemůžete ji pustit!“ vykřikl vztekle Severus a začal rázovat po obvodu ředitelny. „Vy jste se zbláznili! Potřebuje klid, ne se potulovat Merlin ví kde!“
„Jak jsem již říkala, myslím si, že bychom jí měli ukázat hrad,“ založila si Minerva ruce na hrudi a pozorovala mladšího kolegu. „To děvče strávilo příliš dlouhou dobu zavřené. Musíme jí ukázat, že tady to bude jiné.“
„Souhlasím. Určitě je vyděšená. Když si prohlédne školu, bude se tu cítit lépe a v bezpečí. Bude pro ni jednodušší všechno přijmout. Neměli jste to na tu chudinku takhle vybalit,“ zaškaredila se na Albuse Pomona.
„Řekl jsem jí to, co jsem považoval za nutné,“ odvětil klidně ředitel a nevzrušeně si hodil do pusy další citronový bonbon.
„Musí si myslet, že se zbláznila!“ namítla profesorka Prýtová.
„Proto bychom jí zítra měli ukázat hrad. Aby uvěřila, že je to skutečné,“ zapojil se do debaty Filius.
„Pár dní by to vydrželo,“ zavrčel podrážděně Severus.
„A celých těch pár dní by trnula strachy, co s ní bude! Tohle bys chtěl?“ vyletěla popuzeně Pomona.
„Nemůžeme ji děsit ještě víc,“ přitakal profesor Kratiknot.
„Souhlasím. Takže se od ní drž dál, Severusi,“ probodla jej Minerva pohledem.
„Prosím?!“
„Vyděsil jsi ji k smrti. Jednou jí to zajisté stačilo, zbytek si nech pro ostatní studenty.“
„Chtěla utéct!“ utrhl se na ni. „Co jsem měl dělat? Nechat ji jít?! Aby se sama potulovala po hradu? Kolem mluvících obrazů? Po pohyblivém schodišti? Dokážeš si představit, jak by se vyděsila, kdyby se ukázal Protiva?!“
„Já neříkám, že jsi udělal špatně,“ přešla profesorka do nebezpečného tónu. „Říkám jen, že jsi ji neměl tak vyděsit.“
„A co jsem měl…?!“
„Severusi Snape, neopovažuj se se mnou hádat!“ vyštěkla. „To děvče zítra provedu po pozemcích školy. Moc dobře víš, že pokud jí nebude dostatečně dobře, Poppy ji nepustí. Pokud se cokoliv stane, vrátím se s ní do hradu. Ale nebude zavřená na ošetřovně. To je moje poslední slovo. A teď se posaď, potřebujeme probrat ještě spoustu věcí.“
„Albusi!“ hledal pomoc u ředitele.
„Souhlasím s Minervou,“ zavrtěl nepatrně hlavou, jmenovaná se vítězoslavně usmála.
Severus se s vrcholně naštvaným výrazem posadil do křesla a probodával svou kolegyni pohledem. Hlava Nebelvírské koleje jej okatě ignorovala a dál detailně rozebírala svůj návrh.
Selena se probudila do slunečného dne, podle hodin, které se objevily na nočním stolku vedle postele, chvíli před polednem. Zůstala ležet v posteli a užívala si plnými doušky slastného pocitu klidu a míru. Její ranní idylku po několika minutách přerušila madam Pomfreyová.
„Ach, už jste vzhůru! Přinesu Vám oběd a nějaké oblečení, zatím zůstaňte v posteli. Pak se můžete projít po hradu, určitě Vás to ležení už nebaví! V tuto roční dobu je krásný výhled,“ vykládala, zatímco vycházela ze dveří.
Zůstala tedy ležet a čekala, až se madam Pomfreyová vrátí. Mezitím se snažila strávit fakt, že se nachází na hradě.
Škola na hradě, to vážně? A kouzelnická k tomu? I když, to by vysvětlovalo ty hrnky… Stejně je to fuk.
Vzdala snahu něco pochopit a jen ležela a zírala do stropu. Nakonec dospěla k závěru, že se dnes rozhodně chce projít po hradu. A taky zjistit, co s ní bude dál.
Madam Pomfreyová se vrátila s hromádkou oblečení v rukách a zvláštním, malinkým stvořeníčkem cupitajícím vedle ní nesoucí tác s jídlem. Stvořeníčko položilo tác před ni na postel a ustoupilo. Selena si jej se zájmem prohlížela, nikdy nic (či nikoho?) takového neviděla. Stvoření bylo ještě menší než profesor v noci, mělo velké oči a uši. Oblečené bylo jen v podivné zástěře a tvářilo se trochu ustrašeně.
„Děkuji, Winky, můžeš jít,“ řekla stvořeníčku madam Pomfreyová. Zmíněná Winky se chvatně vzdálila. „Moc hodná skřítka… Tady máte nějaké oblečení, není to nic moc, ale mělo by Vám sedět. Normálního oblečení tady moc nemáme, většinou jen náhradní školní uniformy a nemocniční košile. V klidu se najezte a oblékněte. Až budete chtít vyrazit, zaklepejte na mě. Profesorka McGonagallová slíbila, že Vás provede.“
S úsměvem odešla do své komůrky, Selena začala zkoumat svůj oběd. Sklenka s vodou, druhá s něčím, co vypadalo jako džus, i když vůně byla zvláštní. Hora toastů se vším možným i nemožným vypadala lákavě, stejně jako čerstvá rajčata. Opatrně se pustila do jídla, po chvíli však začala oběd přímo hltat. Do té chvíle si neuvědomila, jak velký má hlad a toasty chutnaly ještě líp, než voněly. A kdyby ji chtěli otrávit, udělali by to už dávno.
Po vydatném obědě (zvláštně vonící džus byl nakonec taky docela dobrý) začala zkoumat hromádku oblečení. Nic extra, přesně jak říkala madam Pomfreyová, ale postačí to. Obyčejné spodní prádlo, ponožky, černé triko, volné modré kalhoty, něco mezi svetrem a mikinou a tenisky. Chvilku se v oblečení prohlížela. Nakonec, všechno lepší než ta šílená noční košile. A je to pohodlné.
Zaklepala na dveře komůrky, madam Pomfreyová se objevila téměř okamžitě.
„Výborně, sedí líp, než jsem čekala. Časem se pořídí něco lepšího, ale zatím je to ucházející. Pojďte, má milá, určitě se nemůžete dočkat, až uvidíte zbytek hradu,“ pokynula ke dveřím.
Selena se z hluboka nadechla, aby se uklidnila. Potřebovala se aspoň trochu připravit na nový svět, o němž nevěděla zhola nic. Ani to, zda se dožije dalšího dne.
Odhodlaně vykročila ze dveří čelit všemu, co ji za nimi čeká.
Ochutnávka z dalšího dílu! :)
Dívčí umývárnu trefila až na pátý pokus. S povzdechem složila svoji hromádku věcí a začala umývárnu zkoumat. Právě vycházela z kabinky, když kolem ní něco s vřískotem prosvištělo. Vrhla se na zem ke zdi a zděšeně zaječela - přímo naproti ní půl metru nad zemí levitovala poloprůhledná dívka s tragickým výrazem.
_____________________________________________
„A jak spolu vychází pan Potter s mladým panem Malfoyem, Poppy?“
„Moc dobře ne. Vlastně vůbec ne. Pan Malfoy dává panu Potterovi pořádně zabrat, hlavně při famfrpálových turnajích, a ten mu to odhodlaně vrací. Někdy to vypadá, že se navzájem zabijí, Garricku…“ nešťastně si povzdechla. „Ale teď bychom měli slečně Everdeenové vybrat hůlku, ne?“
_____________________________________________
„Chápu tvé obavy a plně souhlasím, že je potřeba připsat na náš seznam problémů i tenhle a vyřešit ho.“
Najednou se ozvala rána, silnější, než ty ostatní, které do této chvíle úspěšně ignorovali. Brumbál si rezignovaně povzdechl. „A musíme ho vyřešit dřív, než zničí celé sklepení a škola nám spadne na hlavu…
Všechny upozorňuji, že příběh se přesunuje na Wattpad! Přece je to trochu využívanější platforma... Publikuji pod jménem Silvie394 a název povídky byl změněn - na Wattpadu ji najdete pod názvem V lásce a válce. Nebo jednodušeji - tady! :) Povídka prošla rozsáhlou korekcí, je podrobnější a propacovanější. Nakonec se z toho vyklubala trilogie a druhý díl právě vychází! Doufám, že na mě nezanevřete. <3 Merlin s vámi. <3
Komentáře
Přehled komentářů
Obsahově to není špatné. Taky nevím zda vůbec Angličané topinky znají, možná toasty. Co mě asi vadí nejvíc, ale to je moje chyba, je že už předem víme, že ona je určená a zvláštní a vybraná a tak dále. Jinak začíná to dobře, ale na začátku je přílíš mnoho informací a hned se dá odhadnout, co bude dál. Rozhodně se podívám na další dílky. Jen si dej víc práce s úpravou textu. Budu asi zlá, ale mrkni se do knihy, jak vypadá text a na to jak se používá editor. Taky jsem se to musela naučit... Hodně čtenářů přeju
Re: Hm
(Silvie, 1. 4. 2019 22:41)
Ahoj, v první řadě - díky za konstruktivní kritiku. :)
To s topinkami mi nějak nedošlo, přepíšu to.
Od začátku píšu, že je zvláštní, protože mi to vzhledem k následujícímu ději přišlo nejlepší. Každopádně je to věc názoru, snad to bude v kontextu s pozdějšími díly dávat větší smysl.
A na ten text se podívám, soustředila jsem se spíš na obsah...
Hm
(Kat, 31. 3. 2019 1:20)